Jak jsem hledal Krauseho pomníček

Než začnu vyprávět jak jsem hledal Krauseho pomníček, upozorňuji že by tyto řádky neměli číst členové Horské služby, záchránáři, mravokárci či rodiče slabších povah. Také jsem si vědom, že i přestože se píše rok 2004 jsou hory i dnes v některých případech nebezpečné. Vím také že bych neměl chodit sám, dát někomu vědět kam se chystám atd. atd. Teď už ale k samotnému hledání onoho pomníčku.

Když jsem se v srpnu 2003 začal opět po zhruba 10-leté pause věnovat pomníčkům Jizerských hor netušil jsem, že po 14 měsících budu mít obešlé ( nebo snad obejité ? ach ta krásná čeština ) tzv. pravé ( podle Knihy M.Nevrlého) téměř všechny. Zbýval jen jeden jediný, pomníček Emila Krauseho. I přes od ruky nakreslený náčrtek polohy pomníčku se mi podvakráte nepodařilo najít ono tajemné místo. Poprvé, za vydatného deště jsem pravděpodobně prošel jen kousek od správného místa. Podruhé zase v prostoru skalní změti pod Ořešníkem probíhalo jakési cvičení HS, hasičů a záchránářů a mě se nepodařilo mezi nimi a jejich cvičenými psy projít.Dle pravidla "Do třetice všeho dobrého" jsem se za krásného nedělního počasí opět vydal pod Ořešník. Poučen z prvních dvou hledání kdy jsem měl prochozenou celou spodní část skalní změti jsem se rozhodl vystoupat výše a hledat tam. Došel jsem k velké skále (snad Zahradní stěna) podle které jsem šel minule vlevo, tentokrát však se vydávám vpravo a stoupám nahoru do příkrého kopce. Zjištuji že vlevo, kde čekám pomníček se nedá odbočit a tak vystoupávám až na Ořešník. U paty vrcholové skály slyším hovor, zpomaluji a tiše se blížím k dvěma postavám. Je zhruba půl osmé ráno a já již zřetelně vidím dvě krásné dívky jen v kalhotkách a košilkách vylézajicí ze spacáků. Jsou krásné rána v Jizerských horách. Aniž by si mě všimli vystoupávám k vrcholovému kříži a kochám se nádherným pohledem do kraje. Vracím se zpět , opět nepozorován procházím kolem dívek a po pár metrech se dávám vpravo svahem prudce dolů. Objevuji krásné místo s převisem a ohništěm, a pokračuji dál.

Dostávám se k místu kde se zdá že zde aspoň trochu schůdná cesta končí. Chýtám se mladého stromku a spouštím se cca 2 metry po skále dolů. Uvědomuji si že odtud se již nahoru nedostanu. Musím tedy dolů. Dostávám se do místa, kde je skála již zcela neschůdná, ale zhruba 6-8 metrů pod sebou již vidím vrstevnicou cestu. Uklízím foťák do batohu, sedám si na zem a zkouším skálu nějak slézt. První metr jde docela dobře, vpravo asi 2 metry ode mne vidím několik plošších míst, pokud se dostanu k nim bude cesta skoro volná. Sedím zapřen nohou do spáry a držím se nevelkého výstupku. Cítím ale, že že mi noha pomaličku sjíždí, hlavou mi bleskne, že pokud nevyšplhám o kousek výše kde bych se mohl zachytit a rozmyslet cestu dál, tak sletím dolů. O nékolik málo sekund vím že nahoru se nedostanu a tuším že spadnu. Myslím na to jak asi bolestivý dopad je z takovéto výšky, vždyť když jsem skákál na vojně ze dvou metrů do písku nebylo to nic skvělého. Ale to už letím dolů, jsem naprosto klidný a čekám až dopadnu. Naštěstí prvních pár metrů spíše jedu po zádech, až poslední cca 3-4 metry padám volně. Silný náraz na zem mě srazí na zem a já předvádím předpisový parakotoul. Slyším silné praskání, nevím zda praskly mé brýle které letí pryč ode mě a já se válím v rozlámaných větví suchého stromku, který ležel pod skálou. Po pár sekundách ticha otvírám oči a pomalu hýbu rukou, bolí to, ale jde to. Druhá ruka je v pohodě. Pokouším se vstát, a když stojím, ulehčeně si uvědomuji, že jsem právě prožil zážitek. který mohl skončit všelijak. Chodím sem a tam, myslím na to co se právě stalo a hledám brýle, což se jeví jako docela těžká věc. Nejenže brýle nosím od ranného dětství, a bez nich vidím rozmazaně, ale ještě k tomu jsem měl staré zlatohnědé kostěné, které náramně ladí s barvou spadaného bukového listí, které je všude kolem. Po pár minutách hledání je nechám jejich osudu a rozhlížím se kolem.

Když vidím skály vlevo ode mne, tak nějak vnitřně tuším že hledaný pomníček je jen pár metrů za támhletím skalním výstupkem. Obejdu ho a vidím desku Krauseho smrti. Ani se mi nechce vylézt ty dva metry k chodníčku pod deskami, ale přemáhám se a lezu. Fotím desky a jdu zpět. Po 15 metrech jsem opět na místě kde jsem přistál a můj první pohled na zem nachází brýle. Jsou v pořádku a já si pomyslím že už mi chybí jen hrnek dobrého, silného pressa se smetanou.

Po dalších 20 minutách stojím u auta ve Ferdinandově, a rekapituluji stav. Nalezený pomníček, silný zážitek z pádu ze skály, bolestivě naražené a odřené zápěstí pravé ruky, odřenou nohu a modřinu 5 x 20 cm na pravé holeni, roztržené kalhoty. Jinak nic nového.

 Tak takto jsem hledal pomníček Emila Krauseho, a všem dalším radím : Ke Krausovi se vydejte odspodu !!! Ze shora to není to pravé ořechové.                                                                             

                                                                                                           JaT

PS: Brzy se sem vydám ještě jednou, v klidu si toto zvláštní místo prohlédnout.

Místo pádu 03.10.2004

Modrá šipka - tam za "rohem" je Krause
Zelený křížek - místo dopadu
Červený křížek - místo odkud jsem spadl